Vorařství na Bečvě

Málo se dnes ví, že i na Valašsku, hmatatelně na řece Bečvě, existovalo řemeslo: „VORAŘSTVÍ“. Tak možná zvídavé potěší info a výňatky z knihy: Karpatské vorařství v 19. stol. od Richarda Jeřábka (vyd. 1961).  
Dřeva bylo v pohraničních hvozdech Beskyd a Javorníků dosti a jedinou levnou a rychlou cestou jak je dopravit k větším městům byla voda. V porovnání s jinými kraji se většinou nepřepravovaly jen surové klády, ale zejména již zpracovaný materiál – trámy a prkna. V každé vesnici bylo několik vodních pil, které dřevo z lesů zpracovávaly - většinou to byly tzv. jednošky jen s jedním listem, které byly později vytlačeny pilami parními. Opracované dřevo se dál sváželo formany na tzv. vaziště - příhodné místa na břehu Bečvy, kde se kmeny a trámy svazovaly do pltí. Dřevěný vor se skládal s několika vrstev, svazoval se březovými houžvemi a zpevňoval se příčnými trámy. Nesměl být moc těžký, protože to hloubka vody neumožňovala, a ni moc široký, aby proplul mezi pilíři dřevěných mostů a lávek. 
Záznamy z druhé polovině 19. století dokládají hlavní vaziště pltí na Vsetínské Bečvě, a to na dolní části jejího horního toku, mezi Vsetínem a Valašským Meziříčím. Je pozoruhodné, že všechna tato vaziště ležela u Bečvy v místech, kde ji protínaly cesty z okolních vesnic: u Vsetína z Horního Vsacka, od Rokytnice, Lhoty a Liptálu, u Jablůnky od Ratiboře a Hošťálkové, u Bystřičky od Oznice a Mikulůvky z jedné, od Růžďky a Val. Bystřice z druhé strany, u Poličné od Branek. 
A kdy se jezdilo?
Jak jistě víte, řeka Bečva neoplývá ve většině roku dostatkem vody, a tak voraři museli čekat na příhodné podmínky - jakým bylo např. jarní tání. Při pozvolném jarním tání sněhů byla hladina vody dost vysoká a stálá, takže se na ní podařilo odjet někdy dvakrát i třikrát za sebou. Příznivé plavební podmínky byly i na vodě „pupencové", tj. v době rašení pupenců na stromech. Vyjíždělo se téměř každoročně i na začátku, hlavně však v druhé polovině června nebo na začátku července na tzv. vodě „jánské" okolo svátku Jana Křtitele — 24. června. Svázané plti byly již v předjaří připraveny na březích Bečvy. Na každém vazišti jich bylo podél břehu několik desítek. Když pak stoupala voda v řece, majitelé pltí a překupníci nebo jejich prostředníci - „faktoři", uzavírali dohody s plťaři, kteří se převážně rekrutovali z místních nejchudších lesních dělníků a rolníků.
V příhodné chvíli se plť spouštěla na vodu. Nejprve plťaři sekerami urazili dřevěné klíny na odvalinách, o něž se plť po dobu stavby opírala. Pak ji několik mužů podebralo silnými sochory a spouštěli ji po předem vodou politých nebo lojem či mýdlem namazaných podvalinách se šikmého břehu do vody. Aby jim neuplavala v případě náhlé povodně, měli ji bezpečně zakotvenu na břehu. Kotvu po té ze země vytrhli, vyskočili na plť a vydali se na cestu. Nikdy nevyplouvala jen jedna plť. Obyčejně se současně vydaly na cestu těsně za sebou tři nebo čtyři, aby si plťaři mohli v případě nehody vzájemně pomáhat. Podmínky, za jakých se plťaři vydávali na dlouhou a nebezpečnou plavbu, vyžadovaly od nich důkladnou znalost celé trasy, proudnice, hloubek, mělčin, vírů, břehových regulačních staveb, výhonů, jezů atp., rovněž však odvahu, duchapřítomnost a pohotovost, zručnost, houževnatost, fyzickou zdatnost a sílu. Mezi sebou navzájem byli plťaři neobyčejně solidární a obětaví. Počet plťařů na každé plti závisel hlavně na její velikosti. Výjimečně vyjížděli jen dva (jeden vpředu — „předák" a jeden vzadu), obvykle však tři (dva vpředu a jeden vzadu) nebo čtyři (tři vpředu a jeden vzadu nebo dva vpředu a dva vzadu). Bylo to nutné zvláště na velkých pltích nebo za Vysokého a nebezpečného stavu vody. Trasa valašských plťařů měřila po Bečvě od Pržna nebo Jablůnky až k jejímu ústí do Moravy asi 100 km, dalších asi 130 km po Moravě od ústí Bečvy do Hodonína, popřípadě ještě asi 100 km od Hodonína po ústí Moravy do Dunaje a po Dunaji asi 230 km do Pešti. Celkem tedy absolvovali valašští plťaři maximálně 560 km. 
 
Krásná ukázka dopravy dřeva je z videa " Dawne Karpaty" cca od 2.19 - 5.20 s

Vorařství na Bečvě