Větrák z Kladník

Větrný mlýn naleznete v rožnovském skanzenu v části Valašská dědina. Původně stál v Kladníkách poblíž hradu Helfštýn a je to mlýn tzv. beraní. 
Z kopca do kopca - Valašská dědina, VMP
Nejrozšířenějším typem na našem území byly dřevěné větrné mlýny německého typu, u nichž se podle potřeby natáčí proti větru celé tělo mlýna. Podle způsobu otáčení se mu říká také sloupový, moravský, německý, beraní, nebo prostě samec. Mlynáři mohli ovlivňovat sílu větru množstvím “zapéřených“ lopatek a zejména natáčením celé stavby mlýna. Natočit mlýn proti větru byla asi celkem fuška.

Mouka z větrných mlýnů byla tmavší a mletí trvalo zpravidla déle než ve mlýnech vodních. Platba za mletí však bývala nižší. Lidé přiváželi žito (rež) nebo pšenici, ječmen, viku, hrách nebo kukuřici (turkyň).
Z kopca do kopca - Valašská dědina, VMP

Největšího boomu zaznamenaly větráky za rakouského mocnářství, kdy podle nařízení císařovny Marie Terezie měl mlýn stát v každé obci.

Mlýny se i stěhovaly, mnohdy se změnou vlastnictví, ale i do míst, kde vydatněji foukalo, či do kraje, kde bylo více obilí k mletí. Povolení ke stavbě mlýnů vydávala příslušná vrchnost, která zároveň stanovila i roční nájem odváděný vrchnosti, případně obci. Obsluha mlýna a péče o něj a také o vodní dílo byla úkolem mlynáře, který byl buď majitelem, nebo nájemcem mlýna. Takový mlynář však byl většinou současně i zemědělcem, neboť samotný provoz mlýna k celoroční obživě rodiny nepostačoval. Mlynář musel ovládat řemeslo mlynářské i sekernické, proto se řemeslo dědilo i s nabytými zkušenostmi.
Z kopca do kopca - Valašská dědina, VMP

Ve mlýně pomáhal prášek, což byl mlynářský učeň, takové děvče pro všechno. Případně tovaryš - vyučený mlynář bez praxe, někdy mládek - mlynář už s praxí, pokud na něj mlynář měl. Ve větších mlýnech pracoval též stárek, který současně dohlížel na práci mlýnské chasy, obsluhoval zákazníky a dbal o řádný chod mlýna. Hospodář – říkalo se mu Otec,  byl zpravidla vlastníkem mlýna, nebo jeho nájemcem, většinou také pracoval ve mlýně a staral se o něj, o vodní dílo i příslušné hospodářství. V menších mlýnech si museli obvykle vystačit jen se členy mlynářovy rodiny.

A jak to bylo s mletím? Síla větru pohání zapéřené lopatky, které pomocí hřídele, palečného kola a pastorku uvádějí do pohybu vrchní mlecí kámen, zvaný běhoun, který spolu s pevným dolním kamenem drtí obilné zrno. Semleté zrno padá do moučnice, kterou prochází tkaný rukávcovitý pytlík. Tím se prosívá nejjejmnější mouka, jež zůstává v moučnici. Nerozemleté části přicházejí na vyměnitelné síto, tzv. žíbro. Šrot, který se takto získá, se může znovu semlít.