O Pytlácích

Donedávna se na Valašsku udrželo pytláctví (nekeří pravjá, možná aji drží...). V mnoha rodinách byla ulovená zvěř, vedle zemáků a zelé, hlavním zpestřením jídelníčku.
Snad v každé chalupě byla nějaká flinta či ládovačka a kapsle, broky, kule a střelný prach se daly s menšími obtížemi vždy koupit. Častěji než broků se používalo sekané olovo, jehož upotřebení se prý zvláště trestalo. Pytláci si též přivydělávali dodáváním divočiny do hospod, kde dostali dobře zaplaceno.


Při svém řemesle přišli tito samozvaní lovci často do úzkých, a tak si pomáhali všelijakými úskoky, aby zastřeli svoji stopu. O tom pojednává natočená povídka z Rožnovska (kolem roku 1925) - Metud Janík, pytlák.

Významným způsobem bojovala proti pytláctví Marie Terezie a lovecký řád Josefa II., dokonce poskytl právo zastřelit pytláka. Zaměstnání hajných bylo nebezpečné - traduje se, že nejednou za odplatu pověsili pytláci hajného za nohy do mraveniště. 

A když to nešlo jináč, tak vrchnost dala pytlákovi hájenku. Ten ostatní kumpány a jejich pytlácké finty znal. Však se říkalo: Z pytláka bývá nejlepší hajný.

O Pytlácích