Lázeňské město Rožnov

Kde ty časy jsou. Lázeňští hosté, většinou churavějící na plíce, přijížděli do Rožnova z celé střední Evropy, zejména z Vídně a Dolních Rakous. Snad nejvíce cizinců tu bylo z polské Haliče. 

Lákalo je zdejší podhorské klima, svého času přirovnávané k alpským údolím. Pacientům byly ordinovány ranní cvičení, koupele, ale zejména terénní procházky do okolí Rožnova. Zároveň se lázeňským hostům předepisovalo pití žinčice. Pro neznalé to je převařená syrovátka z ovčího mléka. Bačové ji časně ráno nosili z horských salašů dolů do Rožnova. Pro zajímavost se prý pila teplá, hrnků podle naordinované léčby. Třeba i pět! Asi mi budete věřit, že teplá žinčica je mírně projímavá. V lázeňském parku proto stála dlouhá řada kadibudek.

Později za MUDr. Matějovského se léčba žinčicí, kefírem a kumysem omezovala. Více se dbalo na terénní procházky, vodoléčbu a elektroléčbu. 

Na stráni, poblíž Hradiska, byly vybudovány tzv. Sluneční lázně – lidově zvané Lehárna, kde se lázeňští hosté slunili, odpočívajíce na pohodlných lenoškách… Fenomén lázeňství v Rožnově ukončila druhá světová válka.


Na připomínku starých dobrých lázeňský časů v Rožnově přidávám krátký film z roku 1925. 

Lázeňský Rožnov